Adéla Vavřinová, dříve známá pod pardubickým klubem SCPAP je výborná plavkyně, která sbírá úspěchy nejen v česku, ale i v americe. V letní sezóně jste mohli Áďu potkat v modrobílých barvách Komety Brno, ale jinak jí během roku v česku nepotkáte, protože je studentkou univerzity v Arkansasu, kde za týden zahájí Master’s studium psychologie. V USA bude už pátým rokem a tak jsme se jí zeptali, jak se dostala na univerzitu do ameriky a jak se jí tam plave.
Rodiče mě odmalička vedli ke sportu, takže jsem si vyzkoušela různé sporty – balet, gymnastiku, tenis, ... Ve třetí třídě jsme se školou absolvovali plavecké kurzy, a plavání mě v tu chvíli nadchlo. Pamatuju si, jak jsem přemlouvala taťku, aby se mnou zašel za trenérkou plaveckého klubu. Začala jsem chodit na tréninky, po pár měsících jsem jela na první závody a už jsem u plavání zůstala.
V maturitním ročníku se mi ozvalo pár amerických univerzit a dostala jsem nabídky stipendií. Upřímně to bylo spíše rozhodnutí na poslední chvíli – až do dubna jsem plánovala zůstat v Česku, byla jsem přijatá na univerzity v Brně a v Praze. Ale nakonec jsem se rozhodla zariskovat a zkusit změnu. Teď jsem za to strašně ráda.
V Česku je poměrně těžké skloubit vrcholový sport se studiem na vysoké škole. Navíc tu není moc tréninkových skupin, kde trénují starší plavci. Z akademického hlediska jsem nevěděla, co jít studovat – rozhodovala jsem se mezi psychologií, medicínou, právem, … Řekla jsem si, že půjdu na rok do Ameriky, získám nové zkušenosti, a pak se vrátím. Rodiče mi říkali, že nemám co ztratit a domů se můžu vrátit vždycky, a jejich podpora mně hodně pomohla v rozhodování. Nakonec jsem si USA zamilovala - od školy, přes plavání, kamarády, …
Teď si začátky už moc nevybavuju! S jazykem jsem větší problém neměla, ale trvalo mi pár týdnů, než jsem si na všechno zvykla. Měla jsem strašně velkou výhodu, že jsem nebyla jediná Evropanka v týmu. Američani jsou přeci jen hodně odlišní osobnostně, takže bylo fajn si občas promluvit s někým kulturně bližším. Nejvíce jsem si asi zvykala na jídlo – mám hodně ráda naše pečivo nebo tvaroh a to v USA nenajdete. A samozřejmě univerzitní život, to byla hodně velká změna. Fotbalové zápasy, kam přijde fandit přes 70,000 lidí; život daleko od rodiny a kamarádů; tréninky v posilovně a ve vodě.
V přístupu plavců, struktuře tréninku, v podpoře a zázemí. Občas mi přijde, jako by univerzitní plavání byl jiný sport v porovnání s tím, co jsem zažila v Česku. Denně máme k dispozici fyzioterapeuty, nutriční poradce, psychology, … Tréninky jsou hodně zaměřené anaerobně na nácvik závodního tempa, využíváme hodně video review. Oproti mým zkušenostem s plaváním v Česku je také větší důraz na vlnění, techniku startů a výjezdů. Hodně pracujeme na zpevnění středu těla – tréninky v posilovně máme každý den. Asi největší šok pro mě ale byly první závody, na které jsme letěli soukromým letadlem univerzity – to jsem si vážně připadala jako ve filmu.
Nejvíc se vždycky těším, když mám v tréninkovém plánu nějakou sérii v protiproudu. Hned vedle velkého bazénu máme menší bazének s protiproudem, kde jsou umístěná i zrcadla, abychom viděli, jestli provádíme záběr správně technicky. Zároveň se dá nastavit různá rychlost – já si zde ráda zkouším závodní a nadzávodní rychlost. Sebemenší odpor je zde znát mnohem více než při plavání v klasickém bazénu, většinou se soustředím hlavně na správnou polohu těla.
Mám také ráda, když pracujeme na síle a dynamice záběru, to používáme Power Racks. Je to zvláštní konstrukce, ke které se plavec připojí páskem a přidá zátěž. Většinou pak plaveme krátké 5–10 sec úseky, vlnění nebo ruce s packami.
Rozhodně atmosféra. V USA je plavání dost populární, takže na rozdíl od Česka se tu chodí hodně lidí na plavání dívat. Atmosféra i na menších závodech je skvělá. Velkou výhodu mám, že mi více sedí krátký bazén oproti dlouhému, takže plavání na yardech je pro mě ideální. Američani si dokáží plavání hodně užívat – na start někdy nastupujeme v různých převlecích. Jak říkají naši trenéři: happy swimmer = fast swimmer.
Z univerzitního plavání určitě americký šampionát NCAA, kde jsem se kvalifikovala na 200 a 400 polohově. Jsou to nejdůležitější závody univerzitní sezóny, a závodit s nejlepšími americkými plavci je super zážitek. V Česku si nejvíce vážím svých individuálních vítězství na Mistrovství ČR dospělých a štafetových závodů. Týmový úspěch je vždycky o něco sladší.
Studovat budu ještě dva/tři roky, takže neříkám, že se do té doby nic nezmění. Ale aktuálně plánuju zůstat rok po dokončení studia v Americe – v rámci programu OPT (Optional Practice Training) – a získat nějaké zkušenosti z praxe klinické psychologie. Nebráním se ani vědeckému směru – s mým profesorem v Arkansasu a kolegy ze Stanfordu jsme dva roky spolupracovali na výzkumu a zvažuji, že bych v tom pokračovala. Ale z dlouhodobějšího hlediska mě určitě láká klinická psychologie.
Před pár lety, než jsem odešla do Ameriky, mě od toho hodně lidí odrazovalo – že se už plavecky neposunu, že čeští plavci tam většinou přiberou, přestanou plavat dobře a skončí. U mě to dopadlo jinak a jsem strašně ráda, že ten stereotyp postupně upadá. Všem bych doporučila, ať se zamyslí nad prioritami – upřednostním školu nebo plavání? Podle toho se dá vybrat i škola a plavecký program. Znám plavce, kteří to berou jako odměnu za roky tréninku, a vybrali si školu lepší akademicky a plavání si spíše už jen užívají a neřeší výsledky. Myslím, že každý si najde svoje a i když člověk zjistí, že to pro něj není, zkušenosti z pár týdnů v americe mu nikdo nevezme.
Asi aby každý dělal co ho baví, nebál se riskovat a užíval si života.
Vladivostocká 1460