Plavčíkem za oceánem

Stando, Ivet - startovací otázka: můžete se nám trochu představit a prozradit, co vám teď v životě plní hlavu?

Iveta: Jmenuji se Iveta a jsem studentkou posledního ročníku VŠE na fakultě Mezinárodních vztahů. Po třech letech nepřetržitého pracovního nasazení si momentálně plním hlavu pouze studijními povinnostmi a aktivitami, které mne naplňují a baví. Pomalu se také začínám připravovat na výměnný studijní pobyt v Petrohradu, který mi odstartuje příští rok v únoru.

Co vás vedlo k rozhodnutí opustit lavice české vysoké školy a nahodit plavky za oceánem?

Iveta: O práci v zahraničí jsem tajně snila již od nástupu na vysokou, ale vždy se našel nějaký „brzdič“, ať už lidský nebo nelidský, kvůli kterému jsem toto odhodlání ne a ne udělat.

Silný motiv přišel teprve minulý rok touto dobou, který mi ve školních lavicích téměř každou přestávku básnil o nejlepším létě v roli amerického plavčíka. Tento hnací a přesvědčivý motiv se jmenuje Marťa, které tímto znovu děkuji za poskytnutí veškerých informací, na základě kterých jsem se rozhodla opustit nejen tříletou práci v bance, ale také se dočasně vzdálit  od svých přátel, rodiny a svého přítele.

Standa: Já jsem měl nakonec ty plavky nahozený 1,5 roku. Celkem jsem byl v USA o prázdninách jako plavčík třikrát, mezi druhým a třetím rokem jsem byl v Austrálii.

První léto mě akorát namotivovalo vyjet na delší dobu. Při rozhodování, jak to udělat se studiem, mi v tom „pomohla“ škola s datem přijímaček na inženýra v půlce prázdnin, což eliminovalo absolutně jakýkoliv výjezd. Jelikož pro mě ale cestování bylo v daném momentu důležitější, vyhrálo. Protože kdy jindy, než když je člověk osvobozený od pracovních, partnerských a majetnických závazků?

Jinak původem všeho byly jiné osoby, které mě inspirovaly již od dětství, ať už přímo nebo nepřímo.

  

Kolik času jste věnovali přípravě na bazénu? Museli jste splnit nějaké plavecké limity a úkoly? Co pro vás byla největší výzva při pilování plavecké techniky?

Iveta: Od dětství jsem vášnivý vodomil, a tak mi plavání a všelijaké vodní řádění cizí není.

Jedna slabina by se však přeci jen našla, a tou je pro mne potápění do větší hloubky.

Z počátku jsem se tedy zalekla prekurzu plavčíka, jehož absolvování je nezbytnou podmínkou pro získání certifikátu od Amerického červeného kříže, a který se skládal z těchto úkolů:

• 300 m plavání (100 m kraul, 100 m prsa, 100 m volným stylem) bez časového limitu

• plavat 20 m, vylovit 5 kg cihlu z hloubky cca 3,5 m a v poloze na znak doplavat s předmětem zpět na start

• krátké interview v anglickém jazyce

Jak jsem již naťukla, potápění do hloubky je můj věčný nepřítel, a tak se pro mne stala cihla noční můrou! Ihned jsem začala pravidelně navštěvovat plavecký bazén, kde jsem praktikovala různé rady a tipy určené pro začínající potápěče, ale s vyrovnáváním tlaku pod vodou se mé uši prostě nevyrovnaly :D…Po zhruba 14-ti denním tréninku neúspěšného potápění jsem se obrátila na doktora, který mi předepsal tabletky a kapky do nosu na uvolnění nosních i ušních dutin a ehjle…po týdnu užívání se ze mne stala potápka obecná.

Na prekurzu bylo kupodivu samotné vylovení cihly hračka a mnohem více mi dalo zabrat uplavat s ní bez pomoci rukou v poloze na znak cca 15 metrů.

Iveta: Téměř celé léto jsem trávila u bazénu určeného pro jednoho plavčíka, a tak jsem byla na veškerou údržbu a dohled plavců sama. Před otevřením bazénu jsem se každé ráno věnovala přibližně hodinku čištění a vysávání bazénu. Po zbytek dne jsem s píšťalkou na krku dohlížela v sedě, ve stoje, v leže, verbálně i neverbálně na všechny návštěvníky a každé dvě hodiny jsem testovala hodnotu Ph a chlóru.

Do lifeguardské uniformy jsem se oblékala vždy 6 dní v týdnu a každý pracovní den jsem k bazénu šlapala 8 kilometrů na kole. A to zcela dobrovolně a za každého počasí.

Po tříměsíčním plavčíkování a cyklistickém maratonu jsem se s šestičlennou partou vydala za poznáváním dech beroucího západu USA, které trvalo celkem dvacet dní.

Standa: Začínalo to budíkem v šest, kvalitní snídaní a následně cestou na pláž. Tam se první dvě hodiny připravovaly lehátka a slunečníky pro zákazníky, které se k večeru opět skládaly. Domů jsem se vrátil přibližně v šest. Jinak celou dobu se dohlíželo, aby se nikdo neutopil a na pravidla na pláži, jelikož jsme zároveň byli i delší ruka policie. A to vše sedm dní v týdnu.

Poté jsem měsíc cestoval. Až na výjimky sám. Prvně po národních parcích převážně na západní části USA. Druhý rok jsem se cestou do Austrálie stavil na Kubě, Aljašce a Havaji.

Pozn. aut - Standa si na své cesty bral GoPro kameru, tohle video stojí za zhlédnutí ;-)

Co vás nejvíc překvapilo v rámci práce a čím vás překvapily USA samotné?

Iveta: Na práci amerického plavčíka mne nejvíce překvapilo to, že to vůbec není tak nudná činnost, jak se na první pohled zdá při pozorování plavčíků v Česku. Je to zejména tím, že celkový postoj Američanů k plavčíkům je naprosto odlišný. Velmi si cení toho, že jste opustili svou rodnou zemi, obdivují, že zvládáte komunikovat v cizím jazyce a považují vás za hrdiny, kteří dokáží zachránit lidské životy a pracovat každý den minimálně osm hodin vkuse. Téměř denně za mnou někdo přišel, poděkoval a pochválil mne za dobře odvedenou práci. Sice si říkáte, že neděláte bůhví jak náročnou práci, ale v očích místních obyvatel jste plavčík s velkým „pé“, kterého motivují slovně nebo formou pochutin všeho druhu, které se mi dostávaly i několikrát za den. Navíc máte pořád dobrou náladu, protože vás neustále nabíjí energie dvojího druhu. První je samozřejmě energie ze sluníčka a ta druhá číší z amerických tváří, které se na vás pořád usmívají a chrlí na vás vlny pozitivismu.

Standa: Američani opravdu neumí příliš plavat, naštěstí mají většinou dostatek sebereflexe, aby zavolali o pomoc ještě dřív, než se skutečně začnou topit.

Co se týče samotné USA, je to jako každá jiná země, má svá pro a proti. I k tomu jsem ale musel dojít. Občas jim chybí selský rozum a zodpovědnost za sebe samé, na druhou stranu mě velice potěšila jejich přívětivost, jejich přátelskost a otevřenost.

Iveta: Léto v Americe byl jedinečný a nezapomenutelný zážitek, ale upřímně se mi ani jednou za můj pobyt nevyrojila myšlenka, že bych se v USA usadila. Jak se u nás říká, pravá Amerika je doma a za to se podepisuji dvakrát! Pevně doufám, že se za oceán ještě podívám, ale o zapuštění kořenů jisto jistě nepůjde.

Do ČR bych nejraději importovala jejich optimismus, empatii, ochotu, upřímnost, bezpečnostní opatření, kvalitní a levné sportovní oblečení a oceán plný delfínů jen pět minut od baráčku.

Také by Česku neuškodila špetka národní hrdosti.

A víš, že bych ani nic neimportoval? Já v té rozdílnosti právě vidím kouzlo toho cestování.

A co českého vám naopak chybělo v USA?

Iveta: Jednoznačně jsem postrádala historické památky a nějaké kulturní vyžití, na kterém jsem si v Praze docela zvykla. Co se týče jídla, tak jsem měla absťák po českém pečivu, tvarohu, velkém výběru sýrů, dobré čokoládě a moravských vínech. V amerických restauracích mi chyběly těstoviny a rýže.

Když se ohlížíte za svým pobytem, co vám to dalo do života?

Iveta: Pobyt v cizině je vždy velkým přínosem, ať už je vaše zkušenost pozitivní či negativní. Naučila jsem vážit si věcí, které jsem před tím brala automaticky, řešit krizové situace s chladnou hlavou a ujasnit si životní priority. Jsem na sebe pyšná, že jsem opustila svou komfortní zónu a vybrala si program Work and Travel. Přece jen studentem nebudu věčně.

Mým hlavním cílem bylo zdokonalit si konverzaci v angličtině, což se mi podařilo a sama jsem byla překvapená, jak to šlo díky každodennímu kontaktu s lidmi snadno a rychle.

Rozmluvíte se, ať chcete nebo ne. Dokonce i v situacích, které by vás nikdy před tím nenapadly.

Poznala jsem spoustu skvělých lidí, se kterými jsem sdílela všechny své slasti i strasti a se kterými jsem v kontaktu doteď.

Nějaký vzkaz pro ty, co váhají, jestli vyrazit?

Iveta: Chceš-li propojit práci se zábavou, cestováním, poznáním nových lidí a máš chuť se seberealizovat, osamostatnit se a naučit se nebo zlepšit cizí jazyk, zvedni zadek a rozum se přidá! :-)

Standa: Vyrazte! Vykašlete se na racionální výmluvy a prostě jeďte. Překonání toho strachu za to stojí!

Stando, Ivet, díky za váš čas a nakopávací slova! A přeju vám oběma mnoho dalších zážitků na cestách ;-)

Ančí ze Sportex party